EIA Morfologie
lokál plurál:
a) závěť – závětích
b) orchidea – orchidejích
instrumentál pl.:
a) myš – myšmi
b) nemoc – nemocemi
genitiv pl:
a) moc – moci
b) skica – skici
lokál pl:
a) řeč – řečech
b) práce – pracích
instrumentál pl.:
a) pečeť – pečetěmi
b) náplastmi
genitiv sg:
a) šuplete
b) vejce
instrumentál:
a) obě poraněná kolena - oběma poraněnýma koleny
b) tvýma modrýma očima
c) tyhle snědé ruce – těchhle snědých rukou
kategorie rodu:
a) dvěře – ženský
b) vrátka – střední
nesklonná substantiva: angažmá, kino, nivó, Baku, vakuum, resumé, dilema
SKLOŇOVÁNÍ:
a) jmenné
b) zájmené
c) adjektivní (složené) – vzory odpovídající složenému skloňování: mladý, jarní, otcův a matčin
desítka – jmenné (žena)
kterému – složené (jmenému)
desátý – složené
maminčinými – složené(žena)
čímu – složené (jarní)
dědečkova
Přídavná jména:
a) tvrdá
b) měkká
c) přivlastňovací
Schopnosti adjektiv tvořit tvary: (formální hlediska, tvary)
a) složeným tvarem – odpovídá složenému typu skloňování (adjektivní):
bosý
mladý
skleněný, dřevěný, nádherný
zdravý
b) jmenným tvarem:
bos
hlad
nelze
zdráv
- schopnost vytvářet jmenné tvary nemá ani jedno jediné adjektivum měkké (složené zčásti) = od měkkých nelze utvořit jmenný tvar
- jediné přídavné české jméno, kt. nemá svůj protějšek v jmenném tvaru: rád
- otcův, matčin, přídavné jméno je specifické protože je smíšené, protože je paradigma zastoupené oběma typy tvarů:
è otcův – je skloňování jmenné
è 2.p. otcova domu
è 3.p. otcovu domu
è až k sedmému pádu jde o jmenné tvary, pouze v 7. pádě s otcovým jako mladým (typ složený)
- plurál:
è otcovy domy/otcovi bratři – jmenné skloňování
è 2.p. – otcových domů
è 3.p. – otcovým bratrům
è 4.p. – otcovy bratry
è v plurálu převaha složených tvarů, v 1. a 4.p. je jmenný tvar
Zájmena
- Deiktické slovo: = slova, kt. ukazují, nebo odkazují
- stojí za jmény, proto zájmena
- z hlediska sémantického tříděna podle druhů, fce, dle sémantického postavení:
- zastupují, odkazují – jsou specifický slovní druh, vykazují jisté zvláštnosti
- specifické znaky zájmen:
a) supletivismus – já – 3.p. mně ; my – nás, člověk – lidé, atp.
b) tvarová homonymie – opakování téhož paradigmatu já (2. a 4. – mě, 3. a 6. – mně)
c) tvarová synonymie – v 2. p. může být i beze mě, ale i beze mne; 3. p. přijď ke mně, podej mi tužku; ve 4.p. může být mne
d) tvoření spřahování – který si, kdokoli
- Mezi osobními se objevuje malá skupina, kt. nazýváme bezrodá (já, ty, my, vy a se – všechny patří mezi osobní). Rodových je obrovská skupina, vyjadřují kategorii jmenného rodu (který, které, která)
- Primárně odpovídají typu zájmennému.
- Kdo, co, on – skloňování zájmenné.
a) tvrdé – ten (to proto, že 2. pád je ten, toho), onen (u zkoušky!!)
b) měkké – náš (náš, 2. p. našeho); on (jeho)
- Pošli mi to. Popros ho. – bez přízvuku
- Příklonná slova bez přízvuku/akcentu, s převahou bývají bez přízvuku, s výjimkou s zdůraznění: mně to neříkej, říkej to jemu!
a) zájmena osobní – já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, se
b) zájmena přivlastňovací – můj, tvůj svůj, jeho, její, jejich
è můj tvůj svůj r. 93 zbenevolentnění normy – do toho r. platil u feminin tvar – mojí, tvojí, svojí za nespisovný a dnes je plně spisovný s tím, že má znak hovorovosti
è o mé/mojí sestře, s mou/mojí sestrou
è nesklonné je jeho a jejich
è její – jako jarní (typ složené deklinace), ženský rod, kt. u zájmen můžeme spojovat se substantivy všech tří rodů (její bratr, její sestra, její dítě)
è jeho – 2. p. kt. ustrnul ze zájmena on; sekundárně plní fci zájmena přídavného
c) ukazovací – školní a akademické pojetí se liší, byl vytvořen druh limitatovaných zájmen (nejnovější, nejčerstvěji vydělené = limitativa) s kt. učebnice nepočítají; ukazovací jsou ten, tento, tenhle, takový a onen
è učebnice počítají i s týž, tentýž
d) tázací – kdo, co, jaký, který, čí (vždy uvozují větu, za kterou je otazník)
è čí – typ adjektivní (jako jarní)
e) vztažná – tatáž, jenž, kdo, co, jaký, který, čí (ten, kdo k nám přijde…; muž jenž se potácel)
f) neurčitá – ně-, le-, leda-, -si, -koli (kdo, co, jaký, který, čí) – spřežkou utvářená zájmena
g) záporná – popírají (negují) skutečnost – nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný
h) limitativa – týž, tentýž, každý, všechen, sám
- učebnice zařazují z těch 5 limitativ týž a tentýž do ukazovací, ty zbylá 3 – každý všechen a sám zařazují mezi neurčité
